Dřevostavba na vlastní kůži díl 0

Dřevostavby mám rád a fandím jim už hodně let, proto jsem rád, že i u nás po mnoha letech pomalu mizí nedůvěra v tyto stavby.Sebedokonalejší stavební materiál, postup nebo technologie stejně začíná a končí u lidí a jejich ochotě dodržovat postupy a respektovat přání stavebníků.

Bohužel však stále často převládá téměř klasický příklad, kdy zadavatel a investor je někdo, kdo firmě nebo řemeslníkovi platí, ale vlastně „ruší při práci, vymýšlí si hlouposti a ve většině případů ani není hoden odpovědi“. A to většinou pouze chce, aby se dodržovaly plány, časový a finanční harmonogram a vhodné technologické postupy. Nakonec to často končívá tak, že zákazník a uražený stavitel nebo stavební firma jsou dva znepřátelené tábory, které koukají, jak jeden nad druhým vyzrát a nakonec to řeší až právníci. Jako například v případě mé sestry, ale o tom až příště.

Takže začínáme a končíme u lidského faktoru a schopnosti komunikace. Po vítězství nad všemi plány, úřady, razítky, půjčkami a hypotékami si říkáme, že teď už máme to nejhorší za sebou a můžeme v klidu začít stavět. Často je to však jen zahřívací kolo nového maratonu.Vždyť přece budeme u firem utrácet peníze, tak se k nám podle toho budou chovat.Omyl však může být pravdou.A tak křehká budoucí majitelka vysněného domu působí na pány stavitele jako zbytečně emancipovaná a namyšlená pouze proto, že když už to platí a bude v tom bydlet, tak by chtěla, aby bylo po jejím. A má na to plné právo. Ona spolu s přítelem bude léta splácet hypotéku a jednou bude domek chtít předat potomkům, na které už se začíná těšit.